Antonina stála před Antonovým hrobem. “Byl to takový milý člověk. Říkal, že nás osud svedl dohromady na celý život, proto se jmenujeme stejně.” “Odpusť mu, Pane!” řekla Antonina nahlas a rychle odešla domů. Hrob svého bývalého manžela viděla už jen jednou, když navštívila hřbitov svých rodičů. Pomyslela si: “No, viděla ho, tak co? Už dávno se rozešli, ale v noci se vzpomínky vrátily.
Zpočátku se jim žilo dobře. Anton pracoval v továrně, Antonina byla učitelkou v mateřské škole. Měli tři děti, koupili si byt a daču. Antonovi se na dače nelíbilo, pracovala tam jen Antonina a děti. Anton říkal, že za mistrovský plat může pěstovat zeleninu a že dača je jen zábava. Zdálo se, že je to život plný zábavy.
Anton však začal zůstávat v práci dlouho do noci, a dokonce přicházel i ráno. Říkal, že s muži v garáži chodí pozdě. Přestal se zajímat o děti, i když měl z jejich narození radost a dříve se o ně staral. Antonina začala slýchat zvěsti, že ji Anton podvádí. Zeptala se ho na to a on jí odpověděl: “Lidé nám závidí naše štěstí, a tak říkají nesmysly.” Antonina tomu nevěřila, ale mlčela. V sobotu brzy ráno Antonina požádala nejstarší dceru, aby šla na daču a zatopila v kamnech.
Byl čas zahájit letní chalupářskou sezónu a brát děti po zimě do studeného a vlhkého domu bylo spojeno s rizikem nachlazení. Byla by poslala manžela, ale ten zůstal na noční směně, v práci byl nával. Matka ani nestihla sbalit děti a vše potřebné, když se dcera vrátila. “Co se stalo?” Matka se podívala na zmatenou dceru, která mlčky stála ve dveřích.
– Co se stalo? Nemlčte. Někdo tě vybral? Mami, je to na dače,” vykřikla. Antonina dceru objala a odvedla ji do kuchyně: – Co se děje? – Je tam táta. Přišla jsem na daču a z komína se kouřilo. Dostala jsem strach, potichu jsem šla k oknu, podívala se dovnitř a tam byl táta s nějakou tetou. Smáli se. Utekl jsem. – Udělal jsi správnou věc.
Uklidni se, neplač. Všechno bude v pořádku. – Mami, nech ho být. Kamarádi už mi říkají, že táta chodí s volnými ženami. Myslíš, že mě to těší? – Jak budeme žít sami? Z jakých peněz? – Dokončím školu a půjdu do práce. Můžeš studovat na částečný úvazek. Jakmile se dcera uklidnila, přišel manžel domů: – Ženo, nakrm mě. Mám hlad a jsem unavený.
– Proč tě ta paní na venkově nenakrmila? Proč jsi unavený? “Drž hubu!” zakřičel muž a strčil do Antoniny. Děti vykřikly a rozběhly se k matce. Anton zabouchl dveře ložnice a lehl si na postel. Antonina s dětmi odešla na daču. Pracovaly na zahradě, ale v hlavě měly stále to, co budou dělat dál. Vrátili se v neděli a její manžel nebyl doma. “To je dokonce dobře,” pomyslela si Antonina a požádala děti, aby sbalily otcovy věci. Děti už spaly, když Antonina zahlédla na dvoře známou siluetu. Zatímco její manžel odcházel nahoru, postavila kufry do vchodu a zamkla dveře. “Beze mě budete ztraceni,” křičela Antonína na celý vchod, “kdo tě potřebuje s vývržkem? Budeš vychovávat děti?
Jestli mě zavoláš zpátky, nevrátím se. Jsem hrdý! Zabouchal na dveře a vykřikl: “To je dobře, že jste mě vyhodili. Sám bych se neodvážil odejít. Vzal jsem si kufry a odešel. V noci Antonina plakala, byla smutná a rozrušená, ale přes den se držela, aby děti neviděly její smutek. Téhož jara Antonina přivedla na daču slepice, zasadila více zeleniny a nechala jen jeden malý záhonek pro květiny.
A na podzim jsme měli jistotu, že budeme mít v zimě co jíst. Dcera nastoupila na částečný úvazek na pedagogický institut a získala práci v mateřské škole. Život se zlepšoval. Jednoho dne potkala Antonina starou kamarádku, která začala mluvit o tom, že s otcem dětí se takhle žít nedá: “Jak můžeš žít bez chlapa? Děti potřebují otce.
Zvlášť když kluci rostou, potřebují mužskou výchovu, potřebují otce. Potřebují vlastního otce. A vy také potřebujete muže. Ale Antonina nikoho neposlouchala, nedokázala manželovi odpustit. Asi po třech letech přišel Antoninu navštívit manželův přítel. “Co chceš?” zeptala se Antonina ode dveří.
– “Ty mě ani nepustíš do domu?” – Pojď dál. Mužův přítel začal chodit po bytě a nahlížel do koutů, kuchyňských skříněk a ledničky. – Co se děje? Co hledáš?” – Anton se chtěl podívat, jak bydlíš. Proč mu nezavoláš zpátky? – Jdi pryč. My ho taky nepotřebujeme, – poslala Antonina vetřelce pryč. Antonina vychovávala své děti sama. Když její synové odešli do práce, postavili matce na venkově prostorný dům a teď se na dače čas od času schází celá rodina. Antonina od společných známých věděla, že se Anton oženil se ženou, která má dva syny. Pak onemocněl a zemřel. “Měla bych zapálit svíčku za klid jeho duše,” pomyslela si Antonina a usnula.
