Když jsem chodila s Artemem, moje matka se nachladila. Myslela jsem, že se brzy uzdraví, ale bylo jí ještě hůř. Brzy zemřela. Artem mě podporoval a vždycky tu pro mě byl. Vzali jsme se a přestěhovali se ke mně. Kromě tety jsem nikoho neměla, ale Artem měl velkou rodinu. Trvalo mi měsíc, než jsem všechny poznala. Během manželových narozenin se v našem bytě sešli všichni jeho příbuzní. Vždycky jsem uvařila spoustu výborného jídla. Matka a babička mě to učily už od dětství.
Když jsem jako dítě vešla do kuchyně, bylo to jako idyla. Babička vařila knedlíky, uměla to s těstem, a maminka balila plněné zelné závitky.
Když mi bylo čtrnáct, uměla jsem už dělat různé koláče a výborně péct kuře. V průběhu let se mé kulinářské dovednosti jen zlepšovaly. Byly doby, kdy jsem pracoval v malé rodinné restauraci jako pomocný kuchař. Artemovým příbuzným moje jídla chutnala a já jsem pro ně rád vařil.
Když přijela moje tchyně, přivezla si s sebou svou pověstnou černou tašku. Vždycky vařila na všechny svátky u nás doma a přinesla mi to v téhle tašce. Tchyně si myslela, že pro nikoho nevařím dost. Ve skutečnosti neměla ráda, když jsem o svátcích vařila já. Jednou ochutnala guláš, který jsem uvařila, ale jak jsem pochopila, moc jí nechutnal. Seděli jsme u stolu už dlouho.
Tchyně se rozhodla pronést přípitek: “Artěme, já toho moc nenamluvím. Chci ti jen popřát rodinné štěstí. Přeji vám, abyste se nikdy nerozdělili. Vy a vaše žena jste šťastní, starejte se o ni a nikdy ji neschovávejte. Vím, že teď chceš mluvit o vnoučatech. Tak jsem se rozhodl tě předběhnout. S Káťou čekáme dvojčata. Všichni nám začali gratulovat. Moje tchyně byla beze slov. Nikdy si nedokázala představit, že se brzy stane babičkou. “To znamená, že budu muset pětkrát víc vařit,” řekla tchyně překvapeně. Všichni příbuzní se začali smát.
