Jednoho dne ke mně přiběhla dcera a s pláčem mě požádala, abych ji nechal doma. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí. Pak jsem to pochopila a cítila jsem se trapně. Moje tchyně štvala dceru proti jejímu budoucímu bratrovi. Řekla jí, že až se narodí, vzdáme se s manželem naší dcery. – Mami, je to pravda? Máš mě přece ráda, ne?” plakala moje dcera. Snažila jsem se ji uklidnit. Alise bylo pět let. Už dlouho si přála sestřičku nebo bratříčka, aby se nenudila. Ale tchyně jí všechno zkazila.
Když šli s Alicí na procházku, tchyně jí řekla: “Alice, víš, že až budeš mít bratra, půjdeš bydlet ke mně. Tak si musíš vybrat hračky, které si chceš vzít s sebou.
” – To není pravda, maminka a tatínek mě mají rádi. Přece ti mě nedají pryč,” odpověděla Alisa překvapeně. Když mi dcera vyprávěla o svém rozhovoru s babičkou, měla jsem opravdu chuť jí zavolat a usadit ji. Jakým právem takhle mluvila s mou dcerou? Objala jsem Alisu. Dlouho jsme si povídaly. Přesvědčovala jsem ji, že ji máme rádi a že bychom ji nikdy nikomu nedali.
– Víš, tvůj budoucí bratr je nejšťastnější dítě na světě. Protože bude mít tak chytrou a krásnou sestru, jako jsi ty. Budeš ho milovat, viď? – Samozřejmě. Budu ho chránit a hrát si s ním. “Naučím ho střílet z praku,” řekla mi Alisa vesele. Nakrmila jsem dceru a uložila ji do postele. Když se manžel vrátil, vážně jsem si s ním promluvila o jeho matce.
Nečekal na ráno, hned matce zavolal. Požádal ji, aby Alise neříkala žádné hlouposti a že jí dítě nikdo nedá. Tchyně se zlobila. Řekla, že už k nám nebude chodit: “Jsem tu z celého srdce. Záleží mi na Alise, a ty mi to děláš, ne? Tak dobře, už k vám nebudu chodit a nebudu se o Alisu starat. Ať tě ani nenapadne mě o to žádat. Od toho dne jsme spolu s tchyní nemluvily. Přišla se jen podívat na vnuka při jeho propuštění. Měřili jsme se s ní, ale děti jsem už neopustila.
