V naší třídě byl kluk Vova, syn uklízečky z naší školy. Vova se za svou matku nestyděl, jak tomu bývá ve většině případů. Po škole Vova často zůstával ve škole, pomáhal matce, nosil těžké kbelíky, myl s ní podlahu a parapety.
Ostatní kluci z naší třídy Vovu šikanovali, nadávali mu ošklivě, ale on na ně vůbec nereagoval. Vova byl dobrý žák. Z algebry a geometrie měl jedničky. Miloval matematiku, účastnil se soutěží a vyhrával první ceny. Byl to také velmi hodný kluk. Nedovolil školním rváčům, aby v jeho přítomnosti někoho uráželi.
Měli jsme také ruskou dívku, Anastázii Bobrovou. Byla to prostě hrozná osoba. My, její žáci, jsme jí říkali Bobr. V její třídě se děti dělily na ty z bohatých a chudých rodin. K dětem bohatých rodičů se chovala úplně jinak.
Je snadné si domyslet, že s Vovkou neměla zrovna nejsladší vztah. Na střední škole už chlapce přestalo bavit Vovkovo neustálé popichování a začali se s ním kamarádit, někdy dokonce pomáhali matce nosit kbelíky z místa na místo. Jednoho dne při hodině ruštiny řekl Bobr Vovovi:
– Pamatuj, chlapče, že kdo se narodil, aby se plazil, nemůže létat. Syn uklízečky se nemůže stát ředitelem. Z jejích slov jsem se cítil nepříjemně i já, ale Vova zůstal nehnutě stát. Nejspíš se Bobr po těch slovech cítil lépe…
Od té doby uplynulo 25 let. Rozhodli jsme se uspořádat sraz. Pozvali jsme i Bobrovou, přestože nebyla naší třídní učitelkou. Sešli jsme se tedy jako třída a Bobr přišel. Sotva se posadila ke stolu, začala se vyptávat, kdo zastává jakou funkci. “A ty, Vladimíre, asi nejsi školník, když jsi přišel v tak pěkném saku
,” zeptala se posměšně. “Já stavím domy,” odpověděl Vova s vážnou tváří. Myslel jsem si to. Hlavně, že se živíš svou prací,” řekl Bobr s veselou tváří, “mám vlastní stavební firmu. Vedu ji,” odpověděl Vova skromně.
Měli jste vidět, jak se Bobr zatvářil… Ale tím to neskončilo. Vova ji odrovnal tím, že požádal řidiče svého drahého auta, aby Bobra svezl k ní domů.
