S Váňou jsem chodila čtyři roky. Milovali jsme se, jak se mi zdálo. Jediné, co mě v našem vztahu mátlo, byla věta, kterou mi řekl na začátku: “Eleno, já teď děti nepotřebuju.
” O dětech už nebyla řeč. Váňa byl neustále na služebních cestách. Od toho dne uplynuly další dva roky, Váňa opět odjel za prací a já zůstala doma. Nemělo smysl spolu žít.
Váňa bydlel u své matky a já dokončoval univerzitu a přemýšlel o tom, že se odstěhuji z pronajatého bytu a vrátím se domů. Seděla jsem na podlaze v koupelně, test byl pozitivní. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, nebo brečet.Ty dva roky jsem prožila s Váňovými slovy v hlavě: “Nepotřebuji děti”.
Udělal jsem dvě rozhodnutí. První rozhodnutí bylo, že budu lidi žvýkat. Za druhé jsem zavolal Váňovi a řekl mu, že je konec, že se vracím domů. Jela jsem k mámě do města. Rodiče mě přijali a neodsuzovali mě. Porodila jsem krásnou dceru. Je velmi podobná Váňovi. Jak říká moje matka:
“kopie svého otce”, ačkoli její matka Váňu nikdy neviděla. Mimochodem, dcera ani otec o existenci toho druhého nevěděli. Váňa se mi neozval šest let. Po mém telefonátu jsem ho neviděla ani neslyšela.
A moc jsem na něj nemyslela, snažila jsem se zapomenout. Když bylo Maruši šest let, rozhodli jsme se s ní přestěhovat do Kyjeva. Chtěl jsem si najít práci a chtěl jsem, aby dcera chodila do školy v hlavním městě.
Seděli jsme v kavárně na verandě. Marusja jedla zmrzlinu a my s Váňou jsme se v té kavárně potkali. Shodou okolností byl ve stejné kavárně i Váňa. Pozdravili jsme se u baru a Marusja seděla u stolu. -Ahoj. Co tady děláš? – Ano, nastěhovala jsem se k dceři. – Ty máš dceru? – Ty taky. Jak se ukázalo, Váňa nám nejdřív volal domů.
Maminka mi to neřekla, nechtěla mě rozrušit. Chtěl mě požádat o ruku, až se vrátí ze služební cesty, ale já jsem odešla. Nyní se Váňa snaží navázat vztah se svou dcerou. Marusja neví, že Váňa je její otec. Náš vztah se neobnovil a Váňa má přítelkyni.
