Nedávno mi volal můj syn. Řekl: “Pohlídej na týden vnoučata, jedeme s manželkou na dovolenou k moři. Jedeme k moři a bez vlastních dětí. Tak jsem mu všechno připomněla. A to ode dne, kdy se ve dvaceti letech rozhodl oženit, když ještě nedokončil univerzitu.
To je den, kdy se z něj stal nezávislý člověk. Nic mu nedlužím. Chtěl rodinu a děti, tak se o ně může postarat sám. Mohl jsem mu dát byt sám, ale můj otec zemřel. Takže pro mě bylo těžké žít jen z důchodu. Tak jsem byt pronajal. Kromě toho je dospělý, je mu téměř 30 let.
Jeho děti jsou ještě malé, nejstaršímu jsou tři roky, nejmladšímu je rok a půl. Má vůbec představu, jak si s nimi sednu? Už nejsem mladá a otec s námi už dlouho nebyl. Jeho děti jsou meteory, mají čas volat všude. Je nemožné s nimi držet krok. Moje záda mi nedovolují stát u nich pořád.
A pokud si vzpomínáte, v průběhu let po svatbě jim pomáhali dohazovači. Poskytli jim byt, synovi auto a sehnali mu práci. Teď mi pomáhají i s vnoučaty. Já s tím nemám nic společného, ať jdou k nim. Už u nich byli, tak ať se diví i teď. Ať s ním jdou na daču, ať se proběhnou.
Kamarádka mě odsoudila, že dělám špatnou věc. Takhle to s nimi mám teď a takhle to se mnou bude smrdět i ve stáří. Říká se, že ve stáří se mi moje činy určitě vymstí. Nikdo mi, jak vidíte, nedá sklenici vody.
Jsem už tak stará, že nikoho kolem sebe nevidím, jen když potřebuji, tak se ozvou. A věřím, že úcta k rodičům by se ve stáří neměla ztratit. Vždyť jsem mu dal život, vychoval ho. A pak ho nechat vyrůst a osamostatnit se. Jestli se ti nelíbí moje výchovné metody, tak se mnou nemluv. Žijte s dohazovači.