Moje dcera se vždy vyznačovala výrazným sobectvím a lhostejností vůči mně. Světlana nikdy neposlouchala mé rady ani nebrala v úvahu můj názor, ale v poslední době její drzost a netaktnost dosáhly vrcholu. Světlana a její manžel začali po svatbě žít se mnou. Všichni tři jsme bydleli v třípokojovém bytě, který jsem zdědila po manželovi. Jednoho dne přišla moje dcera s nápadem:
“Mami,” řekla, “my se s Alexejem chystáme přestěhovat do jiného města za prací a budeme si tam muset koupit byt.” “Můžeš jet do Ameriky, ale co je mi po tom?” pokrčila jsem rameny. Z dceřiných slov mi vylezly oči z důlků… jak to prodat. Nehodlala jsem dát na trh ani píď svého domu.”
– Kde mám podle tebe potom bydlet? S tebou v jiném městě nebo tak něco?” – Ne, samozřejmě, to si nemůžeme dovolit. V domově důchodců. Najdu ti nějaký dobrý. Uvidíš, že se nebudeš nudit.” – Nebudeš se nudit, protože já se z tohohle domu nestěhuju.Tohle je můj kout, tady budu žít do konce života. Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít, nikdo tě tu nedrží. Viděl jsem, jak se můj zeť při mých slovech začíná červenat vzteky. Ale neustoupil jsem.
Brzy po této události jsem zašel k notáři a sepsal závěť, podle níž měl být můj dům po mně převeden na vesnickou radu. Když se to dozvěděla moje dcera a zeť, sbalili si věci, nazvali mě bláznem a odešli. Ale já byla šťastná… Takové příbuzné přece k ničemu nepotřebuji.
