Ve 32 letech se Jevhenija provdala za Fedira. Předtím už byla jednou vdaná a měla dvě děti: chlapce a dívku. Fedir měl také dítě, syna Pavla, jehož matka také brzy zemřela… Děti časem vyrostly, každé šlo svou cestou, odcizily se rodičům a odstěhovaly se do různých měst. Jedné noci, v jejich šťastné manželské posteli, usnul Fedir věčným spánkem. O půl roku později jí zavolal Ženiin syn: “Mami, proč neprodáš dům a nepřestěhuješ se k nám?
“Budeme se spolu víc bavit, budeš si hrát s vnoučaty a já z tebe budu mít lepší pocit,” řekl. Žeňa ten nápad považovala za dobrý. S radostí prodala dům za velmi dobrou cenu a odešla do domu svého syna.
Babička, snacha a vnoučata ji přijali srdečně a s radostí. Večer celá rodina zasedla společně ke stolu, ale Žeňa nic nejedla ani nepila. Syn se jí tedy zeptal, proč tam sedí tak smutná, a matka mu odpověděla: “Ano, synu, usnula jsem ve vlaku a probudila se bez peněz… nezbyl mi ani halíř.” Snacha a syn se na sebe podívali a syn se zeptal: ”
Páni, jak si chceš koupit jídlo? Hned druhý den si matka sbalila věci a šla k dceři. Tam se příběh opakoval. Dcera se zeptala, proč její matka nemá tvář, a ona odpověděla: “Tady, peníze byly ukradeny…” “Z čeho budeš žít, mami?” zeptala se dcera. Jevhenija byla zklamaná i tady. Bez jakýchkoli nadějí a očekávání se vydala do Pavlova domu.
On, jeho žena a děti byli velmi šťastní, že vidí svou matku. U večeře předvedla Jevhenija stejnou scénku a Pavlo jí řekl: “No tak, mami, nezoufej. Vydělávám dost, všichni budeme mít dost. A pro Sašu nebude těžké uvařit misku polévky navíc.
