Tetjaně bylo šestatřicet let a její dceři Nasti osm, když znovu otěhotněla. “Budeme mít dítě?” zeptala se manžela. “Samozřejmě,” odpověděl Stas. “Máme dceru, teď budeme mít syna. Převezme mou profesi. Budeme mít dynastii stavitelů. Byl to stavbyvedoucí, člověk, který se neustále stěhoval z místa na místo. Jeho rodina ho samozřejmě následovala. Už rok žili v novém městě, v novém dvoupokojovém bytě, který jim přidělila firma. Ultrazvuk ukázal, že se jim narodí dvojčata, dvojčátka. “Ty jsi ale šikulka, Táňo!” rozzářil se šťastně její manžel. A to, že jsou to holčičky, je ještě lepší, budu obklopena tou nejkrásnější kyticí…
Tanyin porod byl bezproblémový. Holčičky se narodily zdravé a silné. Dvě krásky. – Tatiano, máš hodně mléka. Mohla bys prosím nakrmit chlapce? Jeho matka ho opustila a my ho potřebujeme nějak udržet, než ho pošleme do dětského domova,” požádal ji lékař v porodnici.
“To je ale mrcha, jak se mohla vzdát takového hezkého kluka,” pomyslela si Táňa, když sledovala, jak jí dítě po jídle usnulo v náručí. Od té chvíle u ní Miška, jak Taťána chlapečka pojmenovala, zůstal. Ležel vedle jejích dcer a pokojně smrkal. “Táňo, možná bychom ho měli vzít k sobě?” zeptal se Stas, když mu žena o chlapci řekla. Mám strach, miláčku. –
Zvládneme to! Kde jsou dva, jsou tři. A Nastěnka a já vám pomůžeme. Celý personál porodnice přišel Táňu a její tři děti vyprovodit. A ještě více lidí se s ní přišlo setkat. Příbuzní, přátelé, kolegové. Přišel dokonce i majitel Stasovy firmy: “Přidělili jsme ti pětipokojový byt v novostavbě.
V současné době se rekonstruuje. Na náklady firmy ho také vybavíme,” řekl Taťáně a Stasovi. “Hurá, budu mít vlastní pokoj!” zaradovala se Nastěnka. Uplynuly roky. Nastěnka je nyní vdaná. Její dvojčata studují na univerzitě ekonomii. Stejně jako moje matka. A můj syn studuje na polytechnice. Studuje na stavaře. Šel jsem v otcových stopách.
