Rád bych vám pověděl o jedné velmi špatné věci, kterou jsem udělal před dvaceti lety a kterou si dodnes vyčítám. Následkem tohoto činu mám syna, kterého velmi miluji a na kterého jsem velmi hrdý…
Svému manželovi, kterého velmi miluji, nic neodpouštím. Po téměř 20 letech manželství si můj manžel myslí, že vychoval dobrého a slušného syna. Už před svatbou jsem věděla, že dítě je jiné.
Ale toho muže jsem velmi milovala. A bylo to vzájemné. Rozhodla jsem se držet jazyk za zuby a říct, že se brzy stane otcem. Ale po manželově nemoci jsem přemýšlela, jestli mám říct pravdu.
Nebo bych to měla nechat být? Než jsme se vzali, často jsme se s manželem hádali kvůli maličkostem. Mé mládí, vznětlivá povaha, smysl pro maximalismus a další věci mě vedly k tomu, že jsem se urazila a odjela k rodičům na vesnici. A při jedné z těchto hádek jsem udělal největší chybu svého života. Šla jsem s kamarádkou do nočního klubu, abych naštvala svého přítele. Potkala jsem někoho jiného. Povídali jsme si a strávili spolu večer.
Ráno jsem si rychle sbalila věci a odešla. Měla jsem velký strach, protože jsem zradila svého budoucího manžela. Ale neměla jsem sílu se přiznat. A pak jsem zjistila, že čekám dítě. “Je to dítě?” Pomyslela jsem si. Podle mých výpočtů mohl být otcem buď můj přítel, nebo cizinec. A pak jsem si uvědomila, že dítě je od cizího člověka. Vypukla obrovská hádka! Proklínal jsem všechno a všechny. Nemohl jsem uvěřit, že se mi to stalo.
Řekla jsem jí, že čekám dítě, a ona byla šťastná. Ještě jsme nebyli manželé, ale už jsme se k tomu blížili. A zpráva, že se staneme rodiči, tento proces urychlila. Brali jsme se v úzkém rodinném kruhu. O šest měsíců později se mi narodil syn. Nevěděla jsem, co nás čeká, ale když jsem viděla šťastný výraz ve tváři mladého otce, rozhodla jsem se mu o zradě neříkat. Dvacet let uplynulo rychle.
Byl jsem rád, že mi chyba mého mládí dala syna. A že jsem před svým mužem všechno tajila. Stal se nejlepším otcem a manželem na světě. Kdybych se nebránila přiznání, možná by se to nestalo. Z našeho chlapce vyrostl slušný člověk, vystudoval školu a nastoupil do ústavu.
Dokonce si našel pěknou přítelkyni. Chodí spolu už přes rok. A my se nemůžeme nabažit jeho úspěchu. Život nebyl snadný a bezstarostný: muž pracoval nepřetržitě v zaměstnání a doma se snažil trávit co nejvíce času se svým dítětem. Vše bylo v pořádku, ale ve 40 letech si začal stěžovat na zdraví. Dávali jsme to za vinu stresu a pracovnímu vytížení. Nedokážu slovy vyjádřit, co jsem v tu chvíli prožíval. Před očima mi proběhl celý můj život. Cítila jsem se provinile vůči svému milému: musel vychovávat úplně cizí dítě, aniž by o tom věděl.
Když byl můj manžel nemocný, seděla jsem u jeho lůžka a prosila Boha, aby ho uzdravil. Slíbila jsem si, že pokud se uzdraví, řeknu mu pravdu. Koneckonců, možná se nikdy nic nedozví a bylo by to vůči němu nespravedlivé. Po chvíli se manžel vzpamatoval a já se chtěla přiznat, ale pak přišel doktor a přerušil mě. Vyšla jsem na chodbu a dlouho se vzpamatovávala.
Na oddělení jsem cítila, že se musím vyzpovídat. Chtěla jsem se co nejdříve zbavit břemene a všechno říct manželovi. Nepřemýšlela jsem však o tom, jestli tuto pravdu potřebuje. Brzy byl můj manžel propuštěn domů a já a můj syn jsme ho obklopili péčí a láskou. V hloubi duše jsem si však vyčítala zradu. A znovu jsem se musel rozhodnout: říct o zradě, nebo mlčet navždy? Kdo tu pravdu vlastně potřebuje? Žijeme spolu už tolik let bez ní a jsme šťastní.
A ona se zřejmě cítí špatně. Pořád se mě ptá, proč jsem tak smutný. Než se definitivně rozhodnu, musím na něco přijít. Miluji svou rodinu a nejvíc se bojím, že ji ztratím. Ale svědomí mi nedá v noci spát. Nemohu vrátit minulost a nikdy mi nebude odpuštěno, ale nelituji. Koneckonců mám svého chlapce – svou radost a svou pýchu.
