Chodila jsem s klukem, bylo nám dobře a rozhodli jsme se, že se zasnoubíme. Otěhotněla jsem, s radostí přijal zprávu, ale po narození dítěte prohlásil, že není připraven být otcem a zmizel z mého života; zůstala jsem sama s dítětem. Bylo to pro mě těžké, pomáhali mi rodiče.
Za půl roku jsem se seznámila s manželem. Byl z Itálie, miloval mě, taky jsem do něj byla až po uši zamilovaná. Měli jsme s ním velké plány do budoucna. Požádal mě o ruku a pozval mě k sobě domů. Moje radost nebyla limitována, ale prohlásil, že musím dítě opustit; můj syn nebyl součástí jeho plánu.
Řekl, že se nebude starat o dítě někoho jiného a stanovil podmínku, že se vezmeme, pokud zde nechám syna; mám měsíc na rozmyšlenou. Vstupenky už byly zakoupeny. Stanovil si podmínku, že pokud nesouhlasím s opuštěním dítěte, rozejdeme se.
Bylo to pro mě těžké, ale vybrala jsem si ho; rozhodla jsem se jet s ním, nechtěla jsem přijít o šanci na vlastní štěstí. Na syna jsem nemyslela, co s ním bude, jak a kde vyroste. Pevně jsem chlapce objala, políbila ho, dala do postýlky a zavolala milovanému; řekla jsem, že s ním jedu. Přišel si pro mě.
Zavolala jsem matce, že se vdávám a musela jsem dítě opustit, požádala jsem ji, aby se o ni postarala. Když jsme přijeli na letiště, změnila jsem názor, uvědomila jsem si, že dělám fatální chybu. Přistihla jsem se, že celou cestu na letiště jsem myslela jen na syna, uvědomila jsem si, že ho nemůžu opustit.
Vzala jsem si taxi a hned jsem se vrátila domů; můj syn ještě spal. Nevěděl, že ho jeho matka chtěla nechat na pokoji. Zaplaťpánbůh, že jsem si to rozmyslela, jinak bych si to nikdy nemohla vyzkoušet. Jsem především matka a teprve potom žena.
