Marina vystudovala univerzitu a začala pracovat jako učitelka v mateřské škole. Byla velmi nervózní, protože neměla žádné zkušenosti. Její seznámení s týmem proběhlo dobře. Její práce nebyla nejjednodušší. Děti zlobily, všechny plakaly po mamince, až na jedno.
Marynku vždycky doprovázel tatínek. Ten si pro dívku přišel brzy ráno a odcházel jako poslední. Dívka byla velmi klidná a tichá. Novou učitelku překvapilo, že je dívka stále tichá. Malá Maryna si vždycky hrála sama. S ostatními dětmi ji vídali jen zřídka. Marina se jí snažila pomoci. Hrála si s ní a snažila se ji rozesmát. “Všimla sis, že se jmenujeme stejně, má drahá? “Budeme kamarádky,” požádala Marina v naději, že se spřátelí.
Učitel nemá právo někoho z dětí vyčleňovat. Ale Marina si nemohla pomoct. Neustále chtěla dívku obejmout. Marinin otec byl mladý muž. Každé ráno přiváděl dívku domů a líbal ji na rozloučenou. Budeš mi chybět, uvidíme se večer,” říkal a odcházel a dívka na něj celý den klidně čekala.
Muž byl ke své dceři velmi pozorný. Marynku vyzvedával vždy jako poslední. Bylo vidět, že je velmi unavený. Vždycky přišel s taškami z obchodu. Marina se na ně zeptala jiného učitele. Ukázalo se, že dívka před rokem přišla o matku. “Předtím to bylo velmi veselé a aktivní dítě.” “A vidíte, jak je její táta hodný. Ne každý by to dokázal.
Není tu nikdo, kdo by pomohl. Babička je velmi stará, ani nevychází z domu. Po tomto rozhovoru Marina nedokázala skrýt své city k dívce.Objímala ji a hrála si s ní, když se nikdo nedíval. Maryna ke své učitelce přilnula. Jednoho dne zavolal dívčin otec a začal se omlouvat:
“Marino Sergejevno, omluvte mě, prosím. Mám nějaké problémy v práci a školka se za dvacet minut zavírá. Nevím, co mám dělat… – Neboj se. Půjdeme se s Marinou projít. Dáme si zmrzlinu. “Ani nevíš, jak jsem ti vděčná,” řekla Marina a byla dokonce ráda, že se její manžel opozdil. Ten den pozval Marinu do kavárny a od té doby se nerozloučili. Andriy má nyní dvě Maryny
