Moje dcera žije v hlavním městě už dva roky. Studuje na institutu, aby se stala ekonomkou. Chytrá dívka! Určitě je po matce! Žije v pronajatém bytě. Tedy jako v pronajatém… Pronajal nám ho za symbolický poplatek jeden vojenský soudruh. Byt je skvělý. Je malý, ale úplně nový. Pořád mi vrtalo hlavou, jak se takový chruščovovský byt mohl postavit… Dcera mi pomáhá, posílá mi peníz nebo dva, abych si koupil housku na čaj. Dneska to studenti nemají lehké! A ona, drahá, nám dělá radost. Pravidelně nám volá, posílá nám fotky na sociální sítě, a dokonce spolu skypujeme.
Dává najevo, že je dobře živená a oblečená – žije tiše, klidně, bez večírků a není zarostlá špínou…Někdy také navštěvuji hlavní město. Ten den jsem se rozhodl navštívit svou dceru. Samozřejmě jsem ji nevaroval. Čekal jsem, že ji přistihnu s nějakým ctitelem… A že jim oběma ohnu uši! Jednoho večera jsem zazvonil na interkom.
Ozval se neznámý hlas. Myslel jsem, že je to kamarád. Řekl jsem: “Jsem Olenin otec! Otevřete dveře. Neotevírají, ticho… Zkusil jsem to znovu – nezvedají telefon. Překvapení se zřejmě vydařilo! Třu si ruce o sebe. Zavolám na dceru: “Lenok, no tak… už otevři. Táta je zmrzlý! Ticho v telefonu. – Neboj, odpustím ti! – Tati, kde jsi? – Stojím za dveřmi. Otevři! – Jsi v Kyjevě? Na Ševčenkově ulici? – Ano!
Triumfoval jsem. Dcera se odmlčela a řekla: – Tati, musím se ti k něčemu přiznat… Každopádně moje dcera v bytě na Ševčenkově ulici už dávno nebydlí a pronajímá ho za trojnásobek! Platí nájem včas a výtěžek… jde na hypotéku! Jak se jí to podařilo, je mi záhadou, protože potřebuje počáteční kapitál a práci…
Obecně měla nejspíš milence, ale nepodařilo se mi zjistit, kdo to byl. Moje dcera mlčí jako ryba. Moje dcera žije ve vlastním bytě: Je to nový byt v dobré čtvrti. Toto je byt, který jsme viděli na fotografiích, ne ten v Chruščově. Není co dodat! Podnikavá mladá dáma dospívá! Nevynadal jí, jen jí trochu vynadal… A požádal o návštěvu. Ani vojenský soudruh se neurazil. Řekl, že studuje ekonomii z nějakého důvodu!
