Jednoho dne mě můj syn Nazar představil Anně, své budoucí ženě. Jako diplomovaného odborníka a profesora mě zaujaly její špinavé nehty a hrubé ruce. V tu chvíli jsem si pomyslel jediné: “Jaké štěstí, že tu není moje zesnulá žena, aby to viděla.” Nazar i přes mé námitky trval na tom, aby Anna zůstala s námi až do svatby.Z roztrhaného sáčku vytáhla domácí koláče a marmeládu a potřísnila můj oblíbený ubrus.
Po chvíli Nazar začala naříkat a na celou noc odešla. Jednou v noci mi uplakaná Anna řekla, že je těhotná, ale Nazar jí řekl, že se chce rozvést. Bezcitně jsem jí řekla, ať se vrátí tam, odkud přišla.
Od toho dne uplynulo osm let, můj zdravotní stav se zhoršil a Nazar, jako vždy lhostejný k bolesti druhých lidí, mě poslal do domova důchodců. A pak mi jednoho dne řekli, že na mě čeká návštěva. Byla to Anna. Nazar jí kdysi řekl o mém stavu. Chtěla, aby její syn poznal svého dědečka. Proto s sebou přivedla syna Ivana, který vypadal úplně stejně jako Nazar.
Setkání s Ivanem mě dohnalo k slzám. Mluvili jsme spolu několik hodin. Anna mi vyprávěla o svých potížích a já se s ní podělil o své zklamání ze syna, kterého jsem kdysi zbožňoval. “Anno, musím se ti omluvit,” přiznal jsem se. Člověk by se neměl posuzovat podle vzdělání, ale podle laskavosti a upřímnosti. Pak Anna učinila nabídku, která mi změnila život. Pozvala mě, abych žil s ní a Ivanem. Bez váhání jsem přijala. Nazar mě zklamal, ale doufal jsem, že Ivanovi dokážu dát lásku a vedení, které jsem nemohl dát vlastnímu synovi.
