Za několik minut se měla konat svatba na matrice a Anna stále stála před zrcadlem a obdivovala svůj vzhled. Ve skromných bílých šatech s jemným make-upem a s vlasy v roztomilém drdolu vypadala opravdu úžasně. Prameny kudrlinek v obličeji dodávaly jejímu obrazu něhu a skromné šperky na rukou a hrudi jí dodávaly zvláštní půvab. Na matrice na Annu čekali jen její příbuzní, ale nedělala si starosti, protože Serhij ji předem varoval, že přijde s rodinou. Anna tedy na svého snoubence čekala deset minut, dvacet, třicet… uběhla hodina, ale Serhij tam stále nebyl.
On ani jeho příbuzní telefon nezvedali. Anna se rozplakala. Náhle si všimla muže v saku, který stál poblíž matriky. Rozběhla se k němu a myslela si, že je to Serhij, ale naštěstí to nebyl on. Muž se zeptal, proč Anna pláče, a ona mu všechno řekla. Pak před ní cizinec poklekl a řekl, že je na tom podobně:
jeho přítelkyně ho opustila v den svatby, a řekl stejná slova: “Anno, vezmeš si mě?” Anna se dlouho nerozmýšlela, okamžitě souhlasila a o pár minut později vstoupila na matriku ruku v ruce se svým novým přítelem, ale už snoubencem Alexejem. Někteří vzdálení příbuzní si ničeho nevšimli, protože pár plánoval svatbu v různých sálech ve stejné restauraci. Rodiče novomanželů se s nimi nehádali.
Přijali volbu svých dětí, seznámili se a zábava začala. Uplynul rok. Anna čekala dvojčata. Šli s Alexejem po ulici a Anna uviděla Sergeje. Moc se nezměnil, ale Anně připadal takový… ošklivý, nezajímavý… ponížený. Anna i Oleksij byli vděční osudu a svým bývalým, že se potkali, protože tak našli opravdové štěstí.
