Svůj koníček jsem dokázal proměnit v poměrně výnosný byznys. Vyrábím panenky a prodávám je ve svém internetovém obchodě. Obchod je docela úspěšný, panenky jsou drahé, takže vydělávám docela dost. Mám kamarádku, která pracuje jako organizátorka dětských oslav. Jednoho dne mi zavolala a řekla: “Lesi, ahoj, mám na tebe prosbu. Naše agentura pořádá řadu charitativních akcí v dětském domově pro postižené děti. Součástí programu by měly být i mistrovské kurzy, ale nic hodnotného mě nenapadlo. Víte, tamní děti neběhají ani neskáčou a aktivní činnosti pro ně nejsou vhodné. Pak jsem si vzpomněl na tebe. Panenky jsou přesně to, co potřebujeme!.
Ale předem vás upozorňuji, že jde o charitativní projekt, takže budu muset pracovat bez nároku na honorář, a pokud odmítnete, neurazím se. Samozřejmě jsem souhlasil. Začali jsme navštěvovat dětské domovy, viděl jsem tam spoustu věcí a bylo mi všech těch dětí moc líto. Většina z nich měla velmi tragické životní příběhy. Být tělesně postižený a zůstat bez rodičů je kruté. Ale při jedné návštěvě mě zaujal chlapec na vozíku. Když jsem ho poprvé uviděl, ztuhl jsem.
Vypadal jako můj manžel, jako dva hrášky v lusku. Když jsem přišla domů, začala jsem manželovi o chlapci vyprávět. Ale jakmile jsem se zmínila o adopci, začal na mě křičet. A pak jsem zmínila chlapcovo jméno a on změnil výraz. Druhý den souhlasil, že se mnou do sirotčince pojede. Když jsme přišli domů, padl na kolena a prosil mě, abych chlapce odvedl, a ke všemu se mi přiznal. Než jsme se poznali, měl přítelkyni stejného jména. Nevěděl však, že s ním otěhotněla a narodil se jí chlapec.
– “Kol, vstávej, samozřejmě, dítě si vezmeme. Matky postižených dětí pochopí, jak je těžké se s takovými dětmi vypořádat. My jsme si po adopci prožili těžké chvíle. Vynaložili jsme spoustu úsilí a peněz na rehabilitaci. Ale když se teď dívám, jak náš syn hraje fotbal, uvědomuji si, že vše není marné.
