Celý život pomáhám druhým. V patnácti letech jsem začal pracovat, protože pro maminku bylo těžké starat se sama o mé bratry. Pak dostala práci v továrně, kde v 18 *h nosila kbelíky s cementem a vážně si poškodila zdraví. Později nastoupila na stavební školu a po jejím absolvování začala pracovat ve svém oboru. Tam jsem se seznámila s Anatolijem. Rychle jsme se vzali. O rok později se nám narodil syn Vitalik. Brzy jsem však svého rozhodnutí litovala – manžel začal pít, neustále jsme se hádali a pak na mě začal zvedat ruku.
V důsledku toho jsem utekla k matce a nechala syna u ní, zatímco já jsem šla do práce. Mnoho let jsem matce posílal peníze, pomáhal jí i bratrům a šetřil na byt. Nakonec se nám podařilo koupit dům a můj syn se do něj nastěhoval. Vitalik nastoupil na prestižní univerzitu, což byl můj sen, protože já sama jsem neměla dobré vzdělání. Byl jsem připraven dát na jeho vzdělání jakékoli peníze. Ale ve třetím ročníku se můj syn rozhodl z univerzity odejít a řekl:
– Mami, tyhle diplomy už nikoho nezajímají. Já se stanu podnikatelem, to je jediný způsob, jak si v naší zemi vydělat peníze. Nic jsem nenamítal, protože mladí lidé lépe chápou, co je co. Dal jsem mu peníze, aby mohl začít podnikat. Zpočátku šlo všechno dobře, ale pak potřeboval stále víc peněz. A já jsem neodmítla, snažila jsem se ho podpořit.
Zároveň jsem musel pomáhat matce a bratrům a ani oni na tom nebyli dobře. Velmi mě trápilo, že jsem pro sebe šetřil jen velmi málo. A pak se můj syn rozhodl oženit. Samozřejmě jsem svatbu zaplatil, ale pak jsem se rozhodl Vitalikovi domluvit: “Synu, už jsem všem pomohl dost. Teď si chci trochu našetřit na stáří.” “Samozřejmě, mami, to je správné!” odpověděl.
– Peníze vám však pošlu do úschovy. Bojím se je mít u sebe, kdyby mi je někdo ukradl. V Itálii se takové případy stávají. Můj syn souhlasil a já jsem mu i nadále čas od času posílal značné částky. Samozřejmě jsem mu někdy pomáhal dál, protože měl děti. Uplynulo šest let a já se rozhodl vrátit domů. Byl jsem velmi unavený a chtěl jsem konečně trávit čas se svými vnoučaty, dokud jsou ještě malá.
Plánovala jsem koupit malý domek na předměstí, aby děti mohly jezdit na víkendy. Podle mých propočtů jsem měl během let nashromáždit asi 40 000*- na dům a na klidné stáří. Když jsem však požádal syna, aby vybral své úspory, podal mi tenkou obálku, v níž bylo jen 8 300 *”Kde je zbytek peněz?”
zeptal jsem se a nevěřil svým očím. Syn stál a nevěděl, co říct. “No, Olja si o něco málo několikrát řekla, řekl jsem jí, ať si vezme 100-200 *..” začal. “A tisíce zmizely,” přerušil jsem ho. Čekali jsme na příchod snachy, a jakmile jsem se jí zeptal na peníze, doslova mě napadla.
– Co sis myslel? Vychoval jsi bezcenného syna, který není schopen vydělávat peníze, a já se s tím musím vyrovnat. Je to tvoje vina, že je Vitalik takový, tak zaplať. Chtělo se mi brečet. Vzala jsem zbývající peníze a šla k matce domů. Když jsem se loučil, řekl jsem:
“Nikam jinam nepůjdu! Já nechci! A ode mě už žádné peníze nedostaneš. Ale moje máma mě taky nepotřebovala. Žije se svým bratrem a jeho ženou, kteří také využili mé laskavosti. Byli rádi, že mě vidí, a počítali s mými penězi, ale já jim nedal ani korunu.
Když jsem jim o tom řekl, naznačili mi, že pro mě nemají místo. V zoufalství jsem začal hledat ubytování ve vesnici. Nakonec jsem si koupil malý domek za 4000*Říkal jsem si, že je lepší mít něco než nic. Založil jsem malou zeleninovou zahrádku. A pak jsem potkal souseda Nikolaje. Je to vdovec a brzy mi nabídl společné bydlení.
Souhlasila jsem. Syn mi občas volá a ptá se, jestli se chystám vrátit do Itálie, protože mi manželka vyhrožuje rozvodem. Ale já nechci – stačí, že jsem tolik let pracoval, aniž bych normálně žil. Teď chci mít ve stáří klid. Nezasloužím si ho? A nemohu odpustit své snaše, že si vzala peníze bez mého vědomí. Co byste dělali na mém místě?
