Od svých sedmnácti let chodím s jedním klukem. Právě jsem nastoupila na vysokou školu. V mém posledním ročníku jsme začali mluvit o svatbě. Před maturitou se ukázalo, že jsem těhotná. Můj přítel prostě utekl do jiného města. Jeho rodiče mi odmítli dát kontakt na něj a začali přes své příbuzné šířit pomluvy, že jsem “měla dítě” s někým jiným.
Rodiče mě vyhodili z domu a řekli mi, abych se bez manžela nevracela. Ostatní příbuzní se ke mně také otočili zády. Zůstala jsem úplně sama. V té době jsem již dokončil studium a získal práci, ale můj plat byl mizivý. Nemohla jsem si pronajmout byt, a tak jsem bydlela na ubytovně a jedla to nejlevnější jídlo, které jsem našla, abych přežila a porodila dítě.
Ať už to bylo jídlem, nebo nervovým vypětím, potratila jsem. Propustili mě z nemocnice a našla jsem si jinou, mnohem lukrativnější práci. Pak jsem nastoupil na univerzitu a absolvoval ji na částečný úvazek. Během té doby jsem si už našetřil dost peněz na koupi bytu. Udělal jsem jakousi kariéru.
Teď dostávám ještě vyšší plat. Co se týče peněz, jsem naprosto soběstačný člověk. Ale stále mě to bolí, když si vzpomenu na svůj příběh a ztrátu dítěte.Buď před dvěma, nebo třemi měsíci se do našeho města vrátil chlap, který mě opustil, když jsem to potřeboval.
Odněkud získal moje telefonní číslo a teď mi volá a omlouvá se za všechno, co se mi za ta léta stalo, včetně své viny. Chce obnovit náš vztah. Moji příbuzní se také snaží obnovit rodinné vazby, které sami přerušili.
Zjistili, že jsem úspěšný ve své profesi a že jsem si mohl koupit byt. Doufají, že to pochopím a odpustím. Doufají marně. Nemám v úmyslu nikomu odpouštět, ani svým příbuzným, ani bývalému manželovi, ani jeho rodině a přátelům. I kdyby v to ani nedoufal
