Moje sestra byla ztělesněním sobectví. Nikdy se nestarala o nikoho jiného než o sebe a já z jejího narcistického chování viním naše rodiče. Vedle nich si vždycky připadala jako rozmazlená princezna. Ve svých 24 letech byla Maryna v očích našich rodičů stále dítětem. Vše začalo vážnou nemocí, když jí bylo pět let.
Od té doby o ni žili v neustálém strachu. Před několika lety se rozhodla, že chce studovat v hlavním městě.Byl jsem naštvaný, protože jsem věděl, že si to sotva můžeme dovolit, ale naši rodiče souhlasili, že budou pracovat přesčas, aby jí splnili sen. V té době jsem už pracoval a finančně podporoval rodiče.
Marynka si odmítala najít práci ve městě, protože to považovala za pod úroveň svého postavení vysokoškolské studentky. Nakonec jsem se oženil a založil vlastní rodinu, protože jsem už nebyl schopen živit rodiče.
Marina, neschopná vést životní styl, jaký chtěla, se vrátila domů. Doufal jsem, že se bude chovat rozumněji a najde si práci, ale nestalo se tak. Měla pocit, že má právo starat se o naše rodiče.
Její drzost dosáhla vrcholu, když se rozhodla provdat za Dmitrije a očekávala extravagantní svatbu, kterou jsem měl samozřejmě financovat sám. Byla jsem ohromená. Moji rodiče byli finančně nestabilní a já měl vlastní rodinu, o kterou jsem se musel starat. Cítím se rozpolcená, chci pomoci svým rodičům, ale nechci pomáhat své nezasloužilé sestře. Zoufale potřebuji řešení: jak se s tímto dilematem vypořádat?
