Jednoho dne před šesti lety jsem se ráno s obtížemi probudila a začala vařit kaši. Byla zima, za oknem tma jako v pytli. Hlídala jsem mléko, aby mi neuteklo, a byla jsem hodně ospalá. Pak jsem vzbudila syna do školky, byl rozmarný, nechtěl vstávat. Nejvíc nemám ráda tahání teplého, sladce spícího dítěte ze spánku. Pak jsem ho oblékala, kňučel, nechtěl se oblékat, stahoval si punčocháče, pak plival kaši, měli jsme zpoždění, manžel vstal, přišel do kuchyně a zeptal se:
“Je k snídani něco jiného než kaše?” “Ne,” odpověděla jsem. “Ne!” vykřikla jsem, i když jsem mohla udělat sendviče. Není to pro mě těžké, ale přišla jsem pozdě, špatně jsem se vyspala a vůbec se mi nechce ráno vařit kulinářské zpestření. pak jsme se oblékli a já přemýšlela o tom, jak je tohle roční období – zima – pracovně náročné. Obléct si kalhoty, pak svetr, pak bundu, pak šálu, pak palčáky… Uffff. se synem jsme vyběhli ven. Mrzlo až praštělo a naše auto nechtělo nastartovat.
“Víc jsem nepotřebovala!” pomyslela jsem si a vytáhla manžela ven, aby místo snídaně řešil auto. A k snídani jsem mu udělala sendviče, abych si je vzala s sebou do práce. výsledkem bylo, že jsme vyrazili pozdě, ale pracovně. ten večer jsem připravovala večeři. v práci byl špatný den, místo propuštěného zaměstnance jsem byla zatížená povinnostmi jiných lidí.
Byla jsem naštvaná a v duchu jsem šéfovi řekla všechno, co si o něm myslím. oloupala jsem brambory, v kuchyni zapnula televizi a dívala se na pořad o manželství. byla tam hrdinka, krásná, zakroucená, navoněná, hledala ženicha a vyprávěla svůj příběh. nedávno se přestěhovala do hlavního města, chtěla by dobýt. Má dítě z prvního manželství, ale to žije s rodiči v jiném městě, zatímco ona se hledá v hlavním městě. Až si najde manžela a udělá kariéru, dítě si určitě vezme s sebou.”
A na závěr dodala: “Celkově se mi v životě daří dobře a hledám člověka, se kterým to bude ještě lepší. Jsem dobrá matka, dobrá dcera, dobrý člověk a budu dobrá manželka.A hostitel se ptá: “Jak sis uvědomila, že jsi dobrá?” “Nepiju a nekouřím,” odpověděla dívka. NEpiju, NEkouřím,” řekl moderátor.
– “Byla bys dobrá máma, kdyby ses každé ráno probudila a v noci uvařila unavenou kaši, pak vzbudila své rozespalé dítě a děti celé dopoledne kňouraly a nakrmila ho tou kaší rozmazanou po celé kuchyni, pak těmi pověstnými punčocháči, pět čepic a svetrů na něj, omotané šálou, a ve sněhové vánici, na sáňkách, do školky, běží, protože přijdeš pozdě do práce A tam, v té školce, vyrábí tulipán, aby ho dal mamince, protože se brzy blíží Den matek. Zamrzelo mě to.
Stála jsem zády k televizi, poslouchala, krájela zeleninu… Ale uvědomila jsem si, že ke mně právě teď někdo shora mluví. Věděl o mně všechno. ve dřezu stál hrnec, který byl ráno namočený, měli jsme zpoždění a já ho nestihla umýt. A na ledničce ležela kresba, kterou mi dnes dal syn, když jsem ho přišla vyzvednout do školky. Často si štěstí prostě nevšímáme. Prochází naším životem a my si ho pleteme s každodenností a rutinou.
Tahle kaše, tenhle hrnec, tyhle punčocháče – je tohle to štěstí, o kterém sníme? Ale když se nad tím zamyslíte, když to překroutíte, otočíte v rukou, podíváte se na to z jiného úhlu: co to není štěstí? Mám pro koho vstávat dřív. A okno mé kuchyně se každé všední ráno rozzáří mléčným světlem, přesně v 6:00. A venku je zima a tma, ale tady, v mé teplé kuchyni, útulně hvízdá rychlovarná konvice a můj oblíbený legrační hrnec s květinou na boku vaří dokonalou porci ovesné kaše.
A já mám milovaného syna, který se ráno nerad budí (kdo taky?). A manžela, který má téměř vždy dobrou náladu, a práci, kde se ode mě očekává, a povinnosti, jako je třeba to vaření večeře, které mi dělají radost. jsem šťastná každý den, jen si toho v té rutině zapomínám všímat!!! Ten den je velmi důležitý. Po tom dni jsem trochu prozřela.
Začala jsem si všímat něčeho, co tu vždycky bylo, ale já to neviděla, jako by to bylo skryto závojem vnitřní nespokojenosti. A ten den jako by mi náhodný dialog v televizi stáhl kouzelný šátek z očí jako kouzelník a já se rozhlížela po své staré kuchyni, jako by byla nová, a přemýšlela: Štěstí nemusí být nutně maškaráda a karneval, je třeba naučit se ho všímat a vážit si ho, i když je dnes docela obyčejné, malé a vypadá jako hrnec s ovesnou kaší.”
