Jednou jsem chodil do školky a rodiče mě nevzali domů. Pak mě domů přivedla paní učitelka. Vešel jsem do domu a uviděl jsem tam sedět otce, jak pláče.
Otec mi řekl, že matka už s námi není a že mě musí poslat do sirotčince, protože se o mě nemůže starat. Prosil jsem ho, aby mě neposílal pryč. Řekla jsem mu, že mu budu pomáhat, že ho budu vždycky poslouchat, že budu hodná holka, jen aby mě neposlal pryč.
Ale on udělal, co se rozhodl. Když jsem byla v sirotčinci, táta za mnou zpočátku chodil velmi často, pak byly jeho návštěvy stále méně časté a po několika letech ustaly úplně.
Když mi bylo patnáct let, přivezli jsme sem chlapce, který měl s rodiči autonehodu. Jeho rodiče zemřeli, ale on byl zachráněn. Zamilovali jsme se do sebe a po odchodu ze sirotčince jsme si pronajali byt a začali spolu žít. Po nějaké době jsme od státu dostali dva byty.V jednom bytě jsme bydleli a druhý pronajímali.
Pak jsme si našli práci a brzy se vzali. Bohužel jsme nemohli mít děti a lékaři řekli, že problém je v mém manželovi. Jednoho dne můj muž navrhl, abychom šli do sirotčince, kde jsme vyrůstali, a vzali si dítě. Na Silvestra jsme se připravili, šli do sirotčince a začali rozdávat sladkosti.
Najednou k nám přiběhla dívka a křičela: “Mami, tati, konečně jste si pro mě přišli”. V tu chvíli jsme si uvědomili, že je to naše dcera. Proces adopce byl náročný, ale nakonec se nám to podařilo a teď máme dceru.
A hlavně se nám stal zázrak. O dva roky později jsem zjistila, že jsem těhotná. Teď budeme mít opravdu velkou šťastnou rodinu.
