Iryna Vasylivna vždy ráda mluvila o tom, kolik vydělává v Evropě. Pracuje v Itálii, stará se o starší paní a koupe se v eurech a zlotých. Podle jejích slov si může dovolit drahý kožich, dýhy a dovolenou na Bukovelu s přáteli. “Pokud jde o mě, jezdím do Polska jen na sezónní práce: sbírám ovoce nebo pěstuju houby.
Pracuji jako učitel hudby ve škole, takže mohu vyjet jen v létě. Někdy dokonce závidím své švagrové, protože si našla tak lukrativní práci. Ale její vychloubání mě často dráždí. Například když se naše děti chystaly na svatbu, Irina Vasiljevna hned řekla:
“Dám tři tisíce eur a zbytek ať zaplatí rodiče ženicha.”Jaká tradice? Máš víc hostů!” rozhořčila jsem se. “Takže moje dcera si bere chudáka? V důsledku toho jsme s manželem odjeli na tři měsíce do Polska, abychom získali peníze. “Nešťastné” tři tisíce eur, které nám dal dohazovač, stačily na svatební šaty pro Khrystynu a předplatné do restaurace.
Syn Pavlo také pracoval na částečný úvazek a šetřil každou vydělanou hřivnu. Po svatbě se děti rozhodly koupit byt – třípokojový byt v novostavbě s rekonstrukcí. Irina Vasiljevna však opět ustoupila: “Nemám žádné peníze. Paní má zpoždění s výplatou.Také chci jet do sanatoria, bolí mě záda. S manželem jsme prodali polovinu našeho pozemku a vzali si půjčku. Odjela jsem na rok do Polska a Roman si přivydělával v továrně.
Nemyslete si, že děti jsou úplně líné. Pavel jezdil taxíkem, pracoval na stavbě a dělal nočního hlídače v objektu. Christina získala práci jako administrátorka a kadeřnice v salonu krásy. Jak si ale dokážete představit, ukrajinské platy nejsou srovnatelné s těmi evropskými. Nyní se pro děti vše ustálilo. Splatili dluhy a vychovávají dceru Zoryanku. My s Romanem jim jako milující prarodiče posíláme z vesnice dobroty a dárky. A tento týden nečekaně přijela Iryna Vasylivna, i když slíbila, že zůstane jen na Vánoce.
Druhý den mi zavolala: “Zvu tě domů. Pohostím tě nějakými dobrotami, které mi dala ta paní. Koupili jsme s manželem kytici růží a do obálky jsem dala 500 zlotých (asi 5 tisíc hřiven). Oblékli jsme si sváteční oblečení a šli na návštěvu. Iryna Vasylivna nás přivítala v županu. Pohostila nás talířem sýrů, salámů a oliv, uvařila kávu a přinesla tiramisu koupené v obchodě.
Celý večer se jen chlubila, jak se v Itálii skvěle baví, jak chodí se svou senorou do kaváren a na pláž. Její práce, jak říkala, byla skvělá a její plat činil přes tisíc eur. Usoudili jsme, že takový “host” si drahý dárek nezaslouží.
Dali mi kytici, ale peníze si nechali. O den později jsem zjistil, že si na nás stěžovala rodině: “Dohazovačka mi dala jen květiny! Stěžovala si, že cestuje do práce a nic mi nekoupila. Nevydržel jsem to: “Sedí v Itálii, dětem nedala ani korunu na svatbu nebo na byt. Ale nejvíc mě překvapilo, že se jí Paul zastal. “Mami, proč jste s tátou uspořádali tenhle cirkus?” vyčítal jí. “Dali nám jen kafe a talíř sýra. A za to jsem měla zaplatit pět set zlotých? Proč nás nepozvala do kavárny? – Byli tam jen její příbuzní.
O hodinu později jsme s Chrystynou odešli sami. – Synu, zapomněl jsi, kdo ti celou tu dobu pomáhal? Kdo jel do Polska? Vždyť ti Irina neposlala ani těstoviny z Itálie. Nikdy jsem nepochopil, proč se Pavel zastal své tchyně. Je tak úspěšná ve svých výdělcích, ale přesto jí vadí dary.
