V den svých 60. narozenin jsem se rozhodl uspořádat oslavu a objednal jsem si raut v restauraci. Bylo to významné výročí, pozval jsem všechny příbuzné, přijeli i hosté z Charkova. Dobře jsme se bavili, tančili a bavili se. Vedle mě seděla moje snacha Olena: “Ach, můj telefon je pryč! Asi jsem ho ztratila,” řekla znepokojeně. “Počkej, dcero, hned ti zavolám,” odpověděla jsem a vytáhla telefon.
Vytočila jsem číslo, telefon zazvonil a pak jsem uslyšela zvláštní melodii. Znělo to, jako by do restaurace vběhla kráva. Ale byla to melodie nastavená na Olenině telefonu. Přístroj jí spadl pod stůl a ona šla na toaletu. Zvedl jsem telefon, abych jí ho podal, a náhodou jsem na displeji uviděl nápis: “Kráva Klára” a svou fotografii. Nemůžu říct, že by můj vztah s Olenou byl dokonalý.
Ale vždycky jsem se snažil získat její lásku a důvěru. Dával jsem jí dárky, například zlatý prsten k narozeninám, nebo jsem dokonce novomanželům po svatbě daroval svůj druhý byt. “Synu, náhodou jsem viděl na Olenině telefonu melodii a podpis…” svěřil jsem se Oleksijovi: “To byl jen vtip, mami! Klid, máš problém s humorem.
A vůbec, neměla bys sahat na cizí věci,” odpověděl a vytrhl mi telefon z rukou. Po zbytek večera jsem se snažila usmívat, ale všechno ve mně vřelo. V jednu chvíli jsem šla na záchod a rozplakala se. Takhle mě milují a oceňují mé vlastní děti?
Moje nálada byla úplně zničená. Moje sestra Marta si všimla mých uslzených očí. “Tak mi řekni, co se stalo,” naléhala, když jsme vyšly ven. “Řekla jsem jí všechno: o melodii, o fotce i o podpisu.” “To je ale blázen! Viděl jsi tu Jelenu?Vypadá jako prase, má zarudlý obličej a nos jako hromádku penízků. Nebuď smutný. Je to vaše dovolená, vy jste tu hvězda. Se synem si promluvíš později, zítra. Ale v noci jsem nemohla usnout, pořád jsem myslela na to, co se stalo.
Co jsem jim udělal špatného? Rozdal jsem byt a přišel jsem s dárky. Zvlášť mi bylo líto mého syna. Je to snad nějaký druh vděčnosti za roky mé péče a práce? Ráno jsem si zavolala taxi a jela za nimi. “Ahoj, mami, proč jsi tu neohlášená?” překvapil mě syn. “Protože si hledám bydlení,” odpověděla jsem ostře. Jsem taková tlustá kráva, že potřebuju hodně místa,” odpověděla jsem ostře.
“Mami, proč s tím začínáš? Už teď mě po včerejšku bolí hlava.” – Máš týden na to, aby sis sbalila věci a odstěhovala se. Už tě nechci vidět. Po mém prohlášení se zdálo, že syn vystřízlivěl. Ale nedělal jsem si legraci. O dva dny později jsem měl v rukou klíče od bytu. Teď mě všichni příbuzní odsuzují za to, že jsem novomanžele vyhodil. Jen Marta mě podpořila: “Udělala jsi správnou věc. Teď ať pochopí, kde je hranice přiměřeného humoru,” řekla. Nepřeháněla to ta žena? Co byste udělali na jejím místě?
