Jednoho večera mě tchyně a její manžel požádali, abych odešla z bytu. Můj nevlastní otec si pro mě přijel, ale nechtěl mě odvézt domů, ale dlouho mluvil s mým manželem. Pak mě a děti odvezli do starého bytu mé babičky. Svého manžela jsem viděla až o tři roky později. Ani nevím, kde začít.
Všechno se mi to zdálo, jako bych to nebyl já, pamatuji si to, jako by to byla noční můra nebo film. Teprve teď začínám chápat, jakými těžkostmi jsem musel projít a nevzdávat se. Při pohledu zpět jsem si dokonce začal více vážit sám sebe. Vždycky jsem byla plachá dívka. Asi proto je snazší psát než mluvit o svém problému. Poprvé po třech letech nevím, co mám dělat.
Rodiče mě seznámili s Vitalijem. Tedy spíše jeho matka Valentina Stěpanovna a můj nevlastní otec. Stále pracují ve stejném supermarketu. Vitalij byl také skromný člověk, který měl problémy se seznamováním a vycházením s lidmi.A neměl rád hlučné společnosti, stejně jako já. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Měli jsme skromnou svatbu a já se nastěhovala do manželova bytu, respektive do bytu jeho matky.
Valentina Stěpanovna mi dala trochu zabrat, ale všechno se dalo vydržet. Dokud jsem nezjistila, že čekám dítě. Necítila jsem se moc dobře. A moje nová rodina mi nepomáhala. Naopak, Stěpanovna mi začala říkat, že blbnu. Vždyť když čekala dítě, také pracovala od rána do večera. Bylo mi den ode dne hůř.
Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, zdálo se, jako by se toho všeho manžel jen bál. Nejdřív se mě snažil před maminkou nějak nejistě bránit. A pak zřejmě usoudil, že jsem falešná. Peníze mě neuvěřitelně omezovaly. A nebýt mámy, která mi od nevlastního otce propašovala nějaké peníze, nevím, jak bych žila. A pak tu byli dva kluci, kteří mi nedali spát a střídali se.
Vitalij to všechno sledoval, jako by to byl film, bez jeho účasti. S Valentinou Stěpanovnou jsme na sebe jen křičeli. Došlo to tak daleko, že jsem byl jednoho dne k večeru vyzván, abych byt opustil. Vystěhovali mě také se skandálem.Otčím mě nechtěl vzít domů, přišel si “vážně promluvit s Vitalijem”.
V důsledku toho si matka s otčímem vzali k sobě babičku a mě přestěhovali do malého bytu plného harampádí. Pravda, Valentina Stěpanovna mě vyplatila malou částkou “za přestěhování” a slíbila, že na vlastní náklady zařídí rozvod s narůstajícími alimenty. Ale o jakých penězích by mohla být řeč, kdyby Vitalij začal pracovat jako hlídač ve stejném supermarketu? Vzdala jsem se svého podílu na matčině bytě a převzala byt po babičce.
Tam jsem také přihlásil své syny. Nevím, co se to se mnou stalo, ale moje tělo se prostě přepnulo do pracovního režimu. Vstávala jsem ještě za tmy, prala a vařila, oblékala a krmila děti, chodila s nimi do obchodu a vyzvedávala doklady. Jejich neustálý pláč a křik mě už nedráždil. A když zaměstnanci příslušných úřadů a lidé ve frontě začali ze všeho toho pištění a kňourání šílet, byla jsem obsloužena rychleji. Někdy jsem v dopravním prostředku usínal. Když mě někdy přijela navštívit matka, jen jsem jedl.
Zdálo se mi, že se musím najíst na celý týden dopředu, jinak bych to nestihla. Nebyla v tom žádná zášť. Zdá se, že jsem vůbec zapomněl, co mám cítit. Tehdy jsem necítil lásku ani k dětem. Všechno se změnilo, když šly děti poprvé do školky.
Přišla jsem domů a ohromilo mě ticho. Bylo to, jako bych byl vyhozen na pustý ostrov. Začal jsem si myslet, že se zblázním a zapomenu, kdo jsem a kde jsem. Došla jsem do sprchy a polila se ledovou vodou, abych se vrátila do reality.
Později, zvyklá na volný čas, měla čas odpočívat, předělávat všechno kolem domu, a dokonce začala trochu pracovat na částečný úvazek – pomáhala s úklidem v nejbližším kosmetickém salonu.
Tam se také vyučila manikérkou a začala přijímat klienty. A teď, když jsem se vracela s dvojčaty ze školky, jsem náhodou narazila na svého bývalého manžela.Byl úplně bez dechu, vysekl mi spoustu komplimentů a při pohledu na děti se rozplakal. Svezl nás, i když jsem odmítla. A pak se přišel usmířit!
Umíte si to představit? O tři roky později! Poté, co jsem se málem zbláznil. Celou tu dobu se dostatečně vyspal, s ničím se neobtěžoval, koupil si auto (není jasné, kolik peněz utratil). Navrhla jsem mu, aby začal tím, že si děti prostě vezme k sobě.
Večer stál u mých dveří a říkal, že ho Valentina Stěpanovna vyhodila. Pohádal se s ní a už nás nechtěl opustit. Ale ještě jsem ho nepustila zpátky do bytu.
Chci, aby žil sám a pochopil, jaké to je, když vás vyhodí a nevíte, jak dál žít. Upřímně řečeno, když se podívám Vitalijovi do očí, uvědomím si, že ho navzdory všemu pořád miluju. A synové potřebují otce. Ale už nechci vidět muže, který se v mé blízkosti vyhýbá potížím. Ani nevím, co mám dělat.
