Celý život jsem pracovala jako dojička v naší vesnici. Brzké vstávání, nekonečné hodiny strávené ve studené stáji, dojení krav – to byla moje každodenní rutina. Ale jak roky plynuly, síly mi ubývaly a každý den přinášel více a více bolesti do mých vyčerpaných paží. Jednoho večera, když jsem večeřela se svým manželem Vasylem, jsem se rozhodla nadhodit tuto těžkou otázku: “Vasyli, myslím, že je čas prodat krávy.
Takhle už dál žít nemůžu,” řekla jsem tiše a snažila se, aby v mém hlase nezazněla úzkost.Vasyl se zastavil s vidličkou ve vzduchu a podíval se na mě, jako by nevěřil vlastním uším. “Jak můžeš být tak sobecká, Ljudo? Tohle je náš hlavní příjem!
Chceš, abychom přišli o živobytí?” V jeho hlase bylo slyšet překvapení a zklamání. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. “Už to prostě nemůžu vydržet, Vasjo. Tělo mě bolí každý den. Mohli bychom najít jiný způsob, jak si vydělat peníze…
– Co navrhujete? Žijeme na venkově, Ludo, tady se moc peněz vydělat nedá. Zavládlo mezi námi ticho, každý byl zaujatý svými myšlenkami. Upřímně a otevřeně jsem se mu podívala do očí:
“Můžeme zkusit něco nového? Mohli bychom začít s něčím malým. Třeba pěstováním zeleniny nebo včelařením? Něco, co nevyžaduje tolik fyzické aktivity. Vasyl pomalu přikývl a uvědomil si, že jsem opravdu vyčerpaný.
“Dobře, tak o tom popřemýšlejme. Možná máš pravdu,” řekl nakonec a natáhl ke mně ruku přes stůl. Ten večer byl pro nás novým začátkem. Společně jsme začali hledat nové způsoby, jak se navzájem podpořit a najít cesty, jak se posunout dál bez mé vyčerpávající práce dojičky.
