Rodiče nabídli mému snoubenci a mně, abychom si koupili byt. Chtěli, aby se na koupi podíleli i rodiče mého budoucího manžela. Nabídka se zdála rozumná – jeho rodiče nebyli bohatí, ale nedávno prodali nějaký zděděný majetek.
Měli peníze na pomoc. Budoucí tchán však okamžitě řekl: “Máme tři děti a nemůžeme pomáhat všem.” Rodiče se nerozmýšleli a koupili byt a zapsali ho na sebe s tím, že na mě později udělají darovací smlouvu. A pak začaly problémy. Můj budoucí manžel odmítl pomoci s opravami s tím, že mu byt nepatří.
Moji rodiče prováděli opravy sami a někdy do nich zapojili i mé bratry. Můj snoubenec pomáhal jen po skandálech. Když byla rekonstrukce dokončena, vyvstala otázka uspořádání bytu.Rodiče souhlasili, že vybaví kuchyň, a bratři se chystali darovat nábytek do ložnice – nejen noční stolky a postel, ale také skříně, toaletní stolek a všechno ostatní. Svému snoubenci jsem řekla, že má vybavit předsíň a obývací pokoj.
Mluvila jsem bez stížností, klidně a s jistotou, že bude souhlasit. Koneckonců vydělával slušné peníze a musel přispívat do rodinného hnízda. Ale jeho odpověď mě ohromila:
“Proč bych ti měl zařizovat byt? Možná bych ti měl dát svůj plat hned?” Rodiče byli jeho drzostí ohromeni, ale nedokázali pochopit, jak je možné, že se majetek dělí ještě před svatbou.
Ale já jsem Artemovi stále věřila, byli jsme spolu už tři roky. Zdál se mi zodpovědný a slušný a vydělával dobré peníze. Rodiče se mě snažili přesvědčit o opaku a často jsme se hádali. Artem zpočátku mlčel, ale pak začal projevovat svůj charakter. “Nebudu přežívat,” řekl.
“V rodině by si mělo být všechno rovné. Když tví rodiče nechtějí přepsat byt na nás oba, proč bychom se tedy měli brát?” Začali jsme se každý den hádat o peníze a byt. V jednu chvíli jsem mu řekla, že se nechci vdávat, a on mi odpověděl:
“Jo, já taky nechci.” Týden jsme byli od sebe. Ženich byl první, kdo vychladl a omluvil se: “Všechno, co jsem řekl, bylo založeno na emocích. Je mi to líto. Chápu, že jsem se mýlil.” Obměkčil jsem se a několikrát jsme se setkali.
Brzy mi však začal znovu vyčítat, že ho urážím. Když je chudý, proč bych si ho měla brát? Snažila jsem se mu vysvětlit, že naši rodiče s tím nemají nic společného, že bychom měli být tolerantnější a diskutovat o sporných otázkách. “Pojďme probrat uspořádání bytu,” řekl.
“Nemá smysl, abychom tam bydleli spolu, když mě aspoň nezaregistruješ.” Byt se stal lakmusovým papírkem našeho vztahu a ukázal jeho pravou tvář. Nikdy jsem si nemyslela, že se bude chovat takhle. Byl jsem vychován v duchu: “Artem chtěl zřejmě vydělat na bohaté nevěstě. Teď píše a ptá se na svatbu s tím, že registrace je za pár týdnů a část peněz už byla zaplacena. A já nevím, co mám dělat: mám se vdávat, nebo ne?
