Možná nás opravdu vede osud. Ten den se všechno pokazilo. Budík nezazvonil, pak jsem si před odchodem uvědomila, že jsem zapomněla zavřít vodu ve dřezu, dostala se tam houba a začala potopa. Pak kolem mě minibus jen proletěl a já se rozhodla chytit auto. Zastavilo krásné SUV, něco mě na něm zmátlo, ale přišla jsem pozdě a nastoupila. Řekl jsem mu, kam jedu.
Zdálo se mi, že mi muž nerozumí, a tak jsem se opakoval a ke svým slovům přidal orientační bod, který všichni ve městě přesně znali.Řidič celou dobu mlčel, a když jsme dorazili na místo, chtěl jsem mu dát peníze, ale mlčky přikývl a dal mi najevo, že to není nutné.
Večer už jsem na něj zapomněl. Byl jsem unavený z práce, takže jsem se sotva dočkal večera a vydal se domů. Když jsem ale odcházel, uviděl jsem vedle sebe stejné auto a řidiče, který mě svezl. Podával mi kytici květin a vzkaz:
“Ahoj, já jsem Kirill. Jsem úplně blbej, ale jsem moc hodnej kluk. Pojďme se seznámit.”Nechápal jsem, jestli si dělá legraci, nebo ne, napsal na kus papíru: “Otočila jsem se a odešla, aniž bych si vzala kytici. Jestli je to vtip, tak to není vtipné, a jestli je to pravda, tak takový vztah nepotřebuju. i když jsem samozřejmě o vztah opravdu stála –
byla jsem dlouho sama -, ale v tu chvíli mě to z nějakého důvodu opravdu mátlo a připadalo mi to složité. druhý den na mě čekal znovu a pak znovu, o dva týdny později, jsem to vzdala. Oslovila jsem ho a řekla, že jsem ochotná sedět v kavárně. Když jsem mluvila, pozorně se mi díval do tváře a odezíral mi ze rtů – zpočátku mě to mátlo, ale pak jsem si zvykla.
Odpověď rychle vyťukal na svém chytrém telefonu. Stejně to bylo těžké, protože se na nás dívala spousta lidí. Čtyři měsíce, kdy jsme spolu chodili, byly nejšťastnější a já trávila veškerý volný čas tím, že jsem se učila znakovou řeč. Občas to bylo trochu zmatené, ale dostávala jsem se k tomu. A pak mě požádal o ruku. Souhlasila jsem, že si ho vezmu. Setkání s mými rodiči bylo velmi těžké.Matka ho i zprávu o svatbě nesla špatně.
Když jsme s matkou zůstaly samy, začala mi to rozmlouvat, stejně jako ostatní. Říkala mi, jak těžké by bylo komunikovat s ním ve společnosti, jak by to bylo obtížné pro děti atd. Pro mě byl jeho problém jen maličkost, neovlivňoval náš život, mé pocity, ale pro ně byl prostě nepřijatelný.
Z mé strany přišlo jen pár přátel, rodiče na svatbu nepřišli – prý jsem je zradila. Můj život se nijak neliší od toho, jaký byl předtím. Ve společnosti je to někdy těžké, naši přátelé nerozumějí jazyku a trvá jim dlouho, než počkají, než můj manžel napíše na telefonu.
Já samozřejmě nahlas říkám, co říká, ale přátele to mate. jsme manželé osm let – náš sedmiletý syn umí dokonale znakovou řeč a komunikuje s otcem.
Nemá žádné problémy se sluchem ani s řečí. teprve několik let po narození našeho vnuka začala moje matka tát a jezdí k nám na návštěvu, ale vidím, že je jí manžel stále nepříjemný. nevím proč, snad je to tím, že jsem ho nepřijala hned.
