– Natašo, s tímto domem si můžeš dělat, co chceš. Můžeš ho prodat nebo v něm bydlet sama. Nechci s ním nic řešit,” řekl jí bratr do telefonu. Andrej má letní sídlo a my ne. Takže tam na léto pojedeme,” řekl jí manžel.
“Grišo, ty neznáš Andrejovu ženu. Maminčin dům je starý. V takovém stavu ho nechtějí. A až tam s tebou všechno opravíme, Galina hned přiběhne a bude se dožadovat svého podílu,” povzdechla si Natálie. Od smrti jejich matky uplynulo šest měsíců. A nyní do vesnice přijeli Natalia a Hryhorij. Při úklidu našla Natálie krabičku.
A v ní našla dopis od své matky.”Natalia a Andrij. Až budu pryč, nehádejte se. Natalie, nechávám ti své náušnice a prsten a Andreji, prsten tvého otce. Máte bankovní účty na svá jména. Každý z vás na nich má 100 000 hřiven. Mám pro vás jednu prosbu – neprodávejte ten dům. Dejte ho někomu, kdo ho potřebuje.
Posledních šest měsíců se o mě starala Maria. Její dům je velmi starý. Dejte jí dům. Je osamělá. Maria mi pomohla a já chci pomoci jí…” Andrij si s radostí přečetl matčin dopis: “Přišla s dobrým nápadem.
Sám jsem se nechtěl vzdát domu rodičů. Podporuji ji a jsem připraven podepsat všechny papíry,” řekl bratr navzdory námitkám své ženy. Maria se odmítla přestěhovat: “Dožiju svůj život tady.” “Teto Mario, přestěhujeme tě do našeho města. Co tady můžeš dělat sama? A tak to udělali.
Maria se nastěhovala k Natálii. Přepsala na ni a Hryhorije svůj dům. Teta Marie o rok později zemřela. Hryhorii a Nataliia zbourali její starý dům a na jeho místě postavili nový, malý, ale útulný domek, kam jezdí trávit léto. A dům po rodičích, jak si přála jejich matka, věnovali mladé rodině.
