– “Mish, kdo je ta holka?” zeptala se překvapeně Tanya při pohledu na svatební fotografie, které jí fotograf právě poslal poštou. Na fotografii, kde měli být novomanželé jen se svými matkami, stála vedle Michaila, kousek za ním, krásná dívka, která odstrkovala tchyni stranou a objímala manžela kolem ramen.
Vypadala, že je o dva nebo tři roky starší než Táňa. Michail k ní přistoupil, podíval se na ni a zamračil se: “Zapomeň na ni! A ať tě ani nenapadne ukazovat tuhle fotku matce!” přerušil ho muž. “Jak to myslíš, ‘zapomenout’? Co myslíš tím ‘neukazuj to’?”Mami, znáš tuhle ženu?” zeptala se. Tchyně si nasadila brýle, pozorně si ji prohlédla, náhle zbledla a sevřela si srdce.
Táňa spěchala pro vodu. Když se napila vody a uklidnila se, Marina Petrovna sotva stačila říct: “To je Michailova matka.” “A kdo jste pro něj vy?” “To už je dávno, dcero.
Amálie, naše sousedka. Chodila se synem na procházky, nehlídala ho, jen jsme s manželem hlídali chlapce, zatímco jeho matka chodila ven vlevo i vpravo. Krmili jsme ho, prali mu oblečení a občas mu koupili nové.Když byly Myšce čtyři roky, zemřela a my jsme si ji vzali k sobě.
Dostali jsme nové uši. “Takže se ukázalo, že její duch přišel pozdravit Míšu? “Vidím, že jsi šťastná?” zeptala se tchyně. “Samozřejmě, že jsem. A bůhví, co jsem si pro sebe vymýšlela! “To už je lepší duch,” usmála se Táňa. “Proč jsi mi neřekl dřív, že je Míša tvůj pěstoun?” “Syn mi to zakázal. ”
Bála jsem se, že mě nebudeš respektovat,” odpověděla Marina Petrovna rozpačitě. Ale teď si tě vážím a miluji tě ještě víc. Jsi opravdová máma. A ten duch… Ať se toulá.
