Celá rodina vyprovodila babičku Stefu. A upřímně řečeno, přímo jí řekli, jak jsou z ní unavení. A že konečně přišlo jaro a ona teď bude chodit do vesnice až do pozdního podzimu. Vnoučata k ní byla chladná, snacha ji neměla ráda. A její syn byl neustále na služebních cestách.
Když se však vrátil, choval se k matce téměř lépe než ke své rodině. Byla pro ně přítěží. Sama Štěpánka vše chápala a těšila se na teplo… Celá rodina babičku Štěpánku vyprovodila. A upřímně řečeno, přímo jí řekli, jak jsou z ní unavení. A že konečně přišlo jaro a ona teď bude chodit do vesnice až do pozdního podzimu. Vnoučata k ní byla chladná, snacha ji neměla ráda.
A její syn byl neustále na služebních cestách. Když se však vrátil, nechoval se k matce o nic lépe než ke své rodině. Byla pro ně přítěží. Všechno chápala a snášela tento postoj z posledních sil, každý rok čekala na jaro, jako by to bylo něco neuvěřitelného.Jaro letos přišlo brzy. Babička často sedávala u vchodu a obdivovala teplou jarní oblohu, vyhřívající se na slunci.
Vypadala jako otrhaný vrabec. Hubená, ve starých hadrech, v obnošených starých botách s gumovými galoškami.Přestože ji její rodina neměla ráda, sousedé se k ní chovali dobře. Vždycky ji pozdravili, starali se o její zdraví a pomáhali jí dostat se z ulice do pátého patra.
A kluci ze sousedství jí dokonce jednou nesli tašku s nákupem, když ji potkali na cestě ze školy, když se vracela z obchodu. babička Štěpánka navzdory svému pokročilému věku vždycky všechno kolem domu zvládla. Vařila, prala a uklízela. To byly její povinnosti. Moje snacha nic z toho nedělala jen zřídka. “Celý den jsi doma, tak všechno děláš tady,” říkávala drze, když se večer vracela z práce a v předsíni si odkopávala boty.
Její vnoučata s ní nemluvila. A když přišli na návštěvu jejich přátelé, nechtěla odejít z místnosti, protože jedno z vnoučat jednou řeklo, že je svým zjevem přivádí do rozpaků.Babička Štěpa nikdy nikomu neodporovala. Většinou mlčela. Večer, když všichni spali, tiše plakala ve svém pokoji. Nechtěla jsem ji vozit autobusem. Moc toho s sebou neměla. Starou tašku a malou tašku s nějakými hadry.
Opírala se o hůl a tiše kulhala po nástupišti. Zastavila se na lavičce a posadila se. Brzy přijel vlak a ona nastoupila do vagonu. Stefa se laskavě a rozzářeně podívala z okna. Když se vlak rozjel, vytáhla z tašky zmačkanou fotografii. Její syn, vnoučata a snacha se na ni usmívali.
Bylo to jediné místo, kde v poslední době viděla jejich úsměvy. Babička obrázek políbila a opatrně ho uložila do tašky.Vystoupila na nádraží a tiše se vydala směrem k vesnici. Někdo ji vysadil téměř u jejího domu. Stefa otevřela branku a vydala se po rodné cestě ke svému domovu.
Všechno jí tu bylo vlastní, známé, teplé. A tady ji potřebovali. I když staré zdi, starý vor a veranda byly staré, byla potřebná. Čekali tu na ni. Tady se narodila. Zde se narodily její děti. Stefa zde žila více než polovinu svého života. Přežila svého nejstaršího syna. Tak se stalo, že se dnešního dne nedožil.Stefa otevřela okenice na oknech a zatopila v kamnech. Posadila se na lavičku u okna a přemýšlela. Na této lavičce sedávaly její děti.
U tohoto stolu jedly a na těchto postelích spaly. Běhali po této podlaze a dívali se z těchto oken. V uších jí zněly dětské hlasy. Tehdy byla matkou. Tou pro ně nejpotřebnější.A oknem stále svítilo slunce a bylo mnoho šťastných a bezstarostných dnů.Usmívala se na přátelské vesnické jaro.Ráno se neprobudila.
Zůstala navždy na své půdě. Na stole bylo mnoho starých fotografií. A jedna čerstvá. Ale vzpomněl jsem si na ten samý, který včera rozesmál rodinu mé babičky. Omluvit se, poděkovat, vyznat se ze svých citů. Dokud žijeme, nemáme právo odkládat tyto věci na zítřek.
Koneckonců, jakmile člověk odejde, už se nikdy nevrátí a v našich srdcích zůstanou takové kameny, že je bude velmi těžké unést. Musíme žít z víry. Musíte žít podle pravdy. A konat dobro ze srdce. Sami od sebe. Milujte a čekejte, oceňujte pocity druhých, vzpomínejte na ty, kteří vám dali život a postavili vás na nohy.
