Žádal jsem tě, abys všechno vrátil včas.” – Gale, promiň… ale zrovna teď nemám ani korunu. Dostal jsi důchod, musel jsi jít rovnou do obchodu pro peníze.
“Říkal jsi, že jsi je měl vrátit před dvěma týdny!” – Takhle nekřič, drahá… Já ty peníze opravdu nemám. – Tak se po nich běž podívat, dám ti čas do večera. Baba Klava odešla z obchodu a po tváři se jí kutálely slzy.
Nemohla jít dál, kvůli slzám špatně viděla na cestu. Vtom přijelo cizí auto, které ve vesnici ještě nikdy neviděla. Z auta vystoupil energický strýc a vstoupil do obchodu. “Teto Galjo, to jsem já, poznáváš mě?” “Ach, Aljošo, ty ses stal tak galantním, tak městským. Tak jsi zestárl.
– Ano, teto Galjo, přijel jsem na chvíli do rodné vesnice. – Je dobře, že nezapomínáš na svůj rodný kraj, vracej se častěji. -Pokusím se. Dejte mi bonboniéru, tu nejlepší, nejdražší. A ještě lépe, dejte mi pět krabic najednou, protože musím navštívit spoustu lidí. Z obchodu vyšel veselý muž s velkou taškou a všiml si plačící babičky Kláry.
– Co je s tebou? Urazila tě Galka? – Ne, naopak, pomohla mi a já ji zklamal. Co jsi jedl, pil, nebo co?” – O čem to mluvíš, miláčku? Jídlo jsem si vzal, ale můj důchod se používá na léčbu mého dědečka. Léky jsou dnes tak drahé… Aljoša se vrátil do obchodu a zkontroloval v zápisníku, co babička Klava koupila.
Byly to skutečně jen potraviny: cukr, mouka, chleba, salám. Aljoša za babičku všechno zaplatil a koupil jí tašku s potravinami. – Ať se dědeček brzy uzdraví. – Děkuji, drahá… Ani nevím, co říct. Takových lidí, jako jsi ty, je málo.
