Už spouštěli tělo do jámy, babička plakala do už tak promočeného kapesníku a dědeček ji držel za ruku. Marina stála s babičkou a také tiše plakala. Dívčiny oči zalétly k otci, který z nějakého důvodu stál opodál matčina přítele Ira.
Marině se to zprvu nelíbilo. Vždyť měl být s ní, bylo to přání její matky, proč je s tou Irou… Den předtím jela matka s Marinou na daču k prarodičům.
Marina otevřela okénko auta a vystrčila ruku, lehký vánek si pohrával s dívčinou paží. -“Marino, je to nebezpečné, zavři okno. -No tak, mami, je to zábava.
Proč nejsem jako ty? -Co tím myslíš? -Jsi stejně krásná. -Nebuď hloupá, jsi taky moc krásná. V tvém věku jsem byla dokonce tlustá. Po večeři s prarodiči mamince někdo zavolal. Z toho hovoru matka zbělela a znervózněla. -“Musím se urychleně vrátit do města,” bylo to poslední, co Marina od matky slyšela.
Po probuzení zůstala Maryna celou noc vzhůru. Dívka se šla do kuchyně napít vody. A pak uviděla následující obrázek: její otec seděl na židli a na klíně mu seděla matčina kamarádka Ira. Dívka neodvrátila pohled od jejího rozzlobeného pohledu.-“Aha,” řekla Ira, když Marinu uviděla.
Okamžitě si urovnala halenku, obula si boty a vyběhla z domu. -“Marino, je mi to líto… je mi to líto!” začal její otec. – “Jak jsi mohla, hned po mámině smrti… Nenávidím tě. -Marino, je mi to tak líto. Byla to moje chyba, že máma nastoupila do auta a pak se stala nehoda. Chápu to, ale mrzí mě to.
-Kdybys opravdu chápala, že tvoje máma je ve vězení kvůli tobě, neseděla bys tu s Irou. Po tomto rozhovoru se Marina přestěhovala k prarodičům. Neřekla jim celou pravdu, aby se staří lidé necítili špatně. S otcem však přestala komunikovat a zdá se, že navždy.
